von Mises: Omezení vydávání fiduciárních prostředků
Lidské jednání, kapitola XVII
12. Omezení vydávání fiduciárních prostředků
Lidé nakládají s peněžními substituty, jako kdyby šlo o peníze, protože jsou zcela přesvědčeni o tom, že je bude možné směnit za peníze v jakémkoli okamžiku, bez prodlení a bez nákladů. Ty, kdo toto přesvědčení sdílí, a jsou proto ochotni přistupovat k peněžním substitutům stejně, jako kdyby šlo o peníze, můžeme nazvat klienty vydávajícího bankéře, banky nebo jiné instituce. Není podstatné, zda je vydávající instituce řízena podle pravidel obvyklých v bankovnictví. Symbolické mince vydávané ministerstvem financí příslušné země jsou peněžními substituty také, ačkoli ministerstvo financí zpravidla nevykazuje vydané mince ve svých účtech jako závazek a nepovažuje je za součást státního dluhu. Stejně tak není důležité, jestli má majitel peněžních substitutů vynutitelné právo na jejich zpětnou směnu. Rozhodující je, zda je možné peněžní substituty skutečně směnit za peníze bez prodlení a bez nákladů.[16]
Emise peněžních certifikátů je nákladnou činností. Bankovky musí být vytištěny, mince vyraženy; musí být vytvořen složitý účetní systém pro vklady; rezervy musí být uschovány v bezpečí; dále existuje riziko podvedení falešnými bankovkami a šeky. Proti všem těmto nákladům stojí jen malá šance, že některé z vydaných bankovek mohou být zničeny, a ještě menší šance, že někteří z vkladatelů mohou na svůj vklad zapomenout. Vydávání takových certifikátů vede k bankrotu, pokud není spojeno s vydáváním fiduciárních prostředků. V raných dějinách bankovnictví existovaly banky, jejichž jedinou činností bylo vydávání peněžních certifikátů. Ovšem tyto banky byly svými klienty za vzniklé náklady odškodňovány. Ať už však byla skutečnost jakákoli, katalaxie se nezajímá o čistě technické problémy bank nevydávajících fiduciární prostředky. Katalaxie si v souvislosti s peněžními certifikáty všímá pouze toho, jaká je souvislost mezi jejich vydáváním a emisí fiduciárních prostředků.
Zatímco množství peněžních certifikátů je katalakticky bezvýznamné, zvýšení nebo snížení množství fiduciárních prostředků má na určení kupní síly peněz stejný dopad jako změny množství peněz. Proto má otázka, zda je či není nárůst objemu fiduciárních prostředků něčím omezen, zcela zásadní význam.
Pokud klientela banky zahrnuje všechny členy tržního hospodářství, omezení emise fiduciárních prostředků má stejné dopady, jako je tomu v případě peněz. Banka, která je v izolované zemi nebo na celém světě jedinou institucí vydávající fiduciární prostředky a jejíž klientela se skládá ze všech jednotlivců a firem, je při provádění své činnosti vázána dvěma pravidly:
Zaprvé: Musí se vyhnout takovému jednání, které by mohlo u klientů - tj. u obyvatelstva - vyvolat podezření. Jakmile začnou klienti ztrácet důvěru, budou požadovat zpětnou směnu bankovek a vyberou si své vklady. Jak daleko může banka při zvyšování objemu vydaných fiduciárních prostředků zajít, aniž by vyvolala nedůvěru, závisí na psychologických faktorech.
Zadruhé: Nesmí zvyšovat objem fiduciárních prostředků v takové míře a takovou rychlostí, aby klienti nabyli přesvědčení, že růst cen bude pokračovat zrychlujícím se tempem donekonečna. Pokud totiž veřejnost věří, že tomu tak bude, omezí svoji držbu hotovosti, lidé utečou k „reálným” hodnotám a vyvolají závěrečnou fázi boomu. Není možné představit si, jak se tato katastrofa přibližuje, aniž bychom zároveň nepředpokládali, že jejím prvním projevem je vymizení důvěry. Veřejnost bude jistě dávat přednost směně fiduciárních prostředků za peníze před únikem k reálným hodnotám, tj. před nevybíravým nákupem nejrůznějších statků. Poté musí banka vyhlásit úpadek. Pokud zasáhne vláda osvobozením banky od její povinnosti směnit bankovky a vyplatit zpět vklady v souladu s podmínkami smlouvy, fiduciární prostředky se stanou buď úvěrovými penězi, nebo neplnohodnotnými penězi. Pozastavení vyplácení uloženého měnového kovu situaci zcela mění. Již neexistuje žádná otázka fiduciárních prostředků, peněžních certifikátů a peněžních substitutů. Na scénu vstupuje vláda a jí vytvořené právní ustanovení o zákonném platidle. Banka ztrácí svoji nezávislou existenci; stává se nástrojem vládních politik, úřadem podřízeným ministerstvu financí.
Katalakticky nejvýznamnější otázky vydávání fiduciárních prostředků jedinou bankou, nebo více bankami jednajícími ve shodě, jejíž klientela zahrnuje všechny jednotlivce, se netýkají omezení objemu této emise. Budeme se jimi zabývat ve XX. kapitole, věnované vztahům mezi množstvím peněz a úrokovou mírou.
V tomto bodě našeho zkoumání se musíme zaměřit na problém koexistence mnoha nezávislých bank. Nezávislost znamená, že každá banka vydávající fiduciární prostředky sleduje svou vlastní cestu a nejedná v souladu s jinými bankami. Koexistence znamená, že každá banka má klientelu, která nezahrnuje všechny členy tržního systému. Pro jednoduchost budeme předpokládat, že žádný člověk ani firma není klientem více než jedné banky. Závěry naší analýzy by však nebyly ovlivněny, ani kdybychom předpokládali, že někteří lidé jsou klienty více než jedné banky a někteří nejsou klienty banky žádné.
Nebudeme si klást otázku, zda existují nějaká omezení emise fiduciárních peněz těmito vedle sebe fungujícími nezávislými bankami. Vzhledem k tomu, že taková omezení jsou i v případě, kdy předpokládáme pouze jedinou banku, jejímiž klienty jsou všichni lidé, je zjevné, že tato omezení platí i pro více nezávislých bank. Chceme ukázat, že pro velký počet nezávisle koexistujících bank jsou tato omezení užší než pro jedinou banku s neomezenou klientelou.
Předpokládáme, že v tržním systému bylo v minulosti založeno několik nezávislých bank. Zatímco před jejich založením byly užívány pouze peníze, tyto banky zavedly užívání peněžních substitutů, jejichž část tvoří fiduciární prostředky. Každá banka má klientelu a vydala určité množství fiduciárních prostředků, které jsou jako peněžní substituty součástí hotovosti držené jejími jednotlivými klienty. Celkové množství fiduciárních prostředků vydaných bankami a vstřebaných do hotovosti držené jejich klienty již změnilo cenovou strukturu a kupní sílu peněžní jednotky. Všechny tyto dopady však již byly vyčerpány a v současnosti není trh ovlivňován žádným pohybem vyvolaným touto minulou úvěrovou expanzí.
Nyní však dále předpokládejme, že se jedna banka sama pustí do dodatečné emise fiduciárních prostředků, avšak ostatní banky ji nenásledují. Klienti banky provádějící úvěrovou expanzi - ať už její staří klienti, nebo noví získaní díky této expanzi - obdrží dodatečný úvěr, rozšíří své podnikatelské aktivity, vstoupí na trh s dodatečnou poptávkou po statcích a službách a vyženou ceny výše. Ti, kdo nejsou klienty banky provádějící úvěrovou expanzi, si nemohou dovolit kupovat za tyto vyšší ceny; jsou nuceni své nákupy omezit.
Proto na trhu převládne přesun statků od těch, kdo klienty nejsou, ke klientům banky provádějící úvěrovou expanzi (expandující banky). Klienti kupují od neklientů více, než jim prodávají; mají více prostředků k zaplacení neklientům, než od nich získávají. Ovšem peněžní substituty vydané expandující bankou nejsou vhodné k platbám neklientům, protože pro ně nemají charakter peněžních substitutů. Aby byli schopni zaplatit neklientům, musí klienti nejprve směnit peněžní substituty, vydávané jejich - tj. expandující - bankou, za peníze. Expandující banka musí přijmout zpět své bankovky a vyplatit příslušné vklady. Její rezervy - za předpokladu, že pouze část jí vydaných peněžních substitutů je představována fiduciárními prostředky - se zmenšují. Blíží se okamžik, v němž - po vyčerpání svých peněžních rezerv - nebude banka schopna směňovat stále platné peněžní substituty. Aby se vyhnula platební neschopnosti, musí se co nejdříve vrátit k politice posilování svých peněžních rezerv. Musí opustit své expanzivní metody.
Tato reakce trhu na úvěrovou expanzi ze strany banky s omezenou klientelou byla brilantně popsána měnovou školou. Zvláštní případ, kterým se měnová škola zabývala, se týkal současné úvěrové expanze ze strany privilegované centrální banky jedné země nebo všech bank v jedné zemi a neexpanzivního chování bank v ostatních zemích. Náš příklad pokrývá obecnější případ soužití řady bank s různou klientelou, stejně jako nejobecnější případ existence jedné banky s omezenou klientelou v systému, v němž zbytek lidí není zákazníky žádné banky a nepovažuje žádné nároky za peněžní substitut. Nezáleží pochopitelně na tom, zda předpokládáme, že klienti jedné banky žijí dokonale odděleni od klientů ostatních bank, nebo zda žijí pospolu. Tato skutečnost představuje pouhý rozdíl v datech a neovlivňuje katalaktický problém, kterým se zabýváme.
Banka nikdy nemůže vydat více peněžních substitutů, než chtějí její klienti držet. Jednotlivý klient nemůže nikdy držet větší podíl celkové držené hotovosti v podobě peněžních substitutů, než odpovídá podílu obratu jeho transakcí s klienty jeho banky na jeho celkovém obratu. Kvůli pohodlí bude zpravidla tento podíl mnohem nižší, než je uvedené maximum. Takto je tedy určena mez emise fiduciárních prostředků. Můžeme namítat, že každý je ochoten přijmout ve svých aktuálních transakcích bankovky a šeky znějící na jakoukoli banku. Ovšem takový člověk bez prodlení uloží do své banky nejen šeky, ale i bankovky banky, jejímž klientem není. Jeho banka v dalším kroku vyrovná své účty s touto druhou bankou. Tím je uveden do pohybu výše popsaný proces.
O podivné zálibě veřejnosti v bankovkách vydaných pochybnými bankami byla napsána řada nesmyslů. Pravda je, že kromě malé skupiny obchodníků, kteří byli schopni rozlišovat mezi dobrými a špatnými bankami, bylo na bankovky vždy pohlíženo s nedůvěrou. Ta pomalu vymizela, až když vlády zaručily privilegovaným bankám zvláštní výhody. Často zdůrazňovaný argument, že malé bankovky se dostaly do rukou chudých a neinformovaných lidí, kteří nemohli rozeznat dobré a špatné bankovky, nemůže být brán vážně. Čím chudší je příjemce bankovky a čím méně je obeznámen s bankovními záležitostmi, tím rychleji ji utratí a tím rychleji se bankovka vrátí, prostřednictvím maloobchodu nebo velkoobchodu, bance, jež ji vydala, nebo k lidem, kteří jsou se situací v bankovnictví dobře obeznámeni.
Pro banku je velmi snadné zvýšit počet lidí ochotných přijmout úvěry pocházející z úvěrové expanze a vyplacené v podobě peněžních substitutů. Je pro ni ale velmi obtížné zvýšit počet svých klientů, tedy počet lidí, kteří jsou ochotni považovat tyto nároky za peněžní substituty a jako takové je držet. Rozšiřování klientely je nesnadný a zdlouhavý proces, stejně jako získávání dobré pověsti a důvěry. Na druhou stranu je banka může velmi rychle ztratit. Pokud si chce své klienty udržet, nesmí nikdy připustit sebemenší pochyby o své schopnosti a ochotě splatit veškeré své závazky v souladu s podmínkami uzavřených smluv. Musí udržovat dostatečně velké rezervy na směnu všech bankovek, které jí mohou jejich držitelé ke směně předložit. Žádná banka se tak nemůže spokojit pouze s vydáváním fiduciárních prostředků; musí držet rezervy kryjící celý objem vydaných peněžních substitutů, a tedy kombinovat emisi fiduciárních prostředků a peněžních certifikátů.
Je vážným omylem domnívat se, že úkolem rezerv je poskytovat prostředky pro směnu těch bankovek, jejichž držitelé ztratili v banku důvěru. Není možné oddělit důvěru, jíž se těší banka a jí vydané peněžní substituty. Buď ji sdílejí všichni její klienti, nebo je zcela pryč. Pokud ji ztratí někteří klienti, ostatní ji ztrácí také. Žádná banka emitující fiduciární rostředky a poskytující oběžný úvěr nemůže dostát svým závazkům, které na sebe vzala vydáním peněžních substitutů, pokud všichni její klienti ztrácí důvěru a chtějí směnit své bankovky a získat zpět své vklady. To je základní vlastností či slabinou podnikání, při kterém dochází k vydávání fiduciárních prostředků a poskytování oběžného úvěru. Žádný systém rezervní politiky ani žádné rezervní požadavky stanovené zákony ji nemohou napravit. Rezervy mohou pouze umožnit bance stáhnout z trhu přebytečný objem vydaných fiduciárních prostředků. Pokud banka vydala více bankovek, než mohou její klienti použít při obchodování s jinými klienty, musí tento přebytek proměnit zpět v peníze.
Zákony nutící banky udržovat rezervy v určitém poměru k celkovému objemu vkladů a vydaných bankovek byly účinné, pokud omezovaly zvýšení objemu fiduciárních prostředků a oběžného úvěru. Byly však zbytečné, jakmile se snažily o ochranu před okamžitou směnu bankovek a výběry vkladů, došlo-li ke ztráty důvěry.
Bankovní škola se v pojednáních o těchto problémech zcela mýlila. Byla zmatena falešnou představou, podle níž požadavky podnikání tvrdě omezují maximální objem směnitelných bankovek, které může banka vydat. Její členové si nepovšimli, že poptávka veřejnosti po úvěru je co do velikosti závislá na ochotě banky půjčovat a že banky, které si nedělají starosti o svou vlastní solventnost, mohou zvyšovat oběžný úvěr snížením úroku pod tržní míru.
Není pravda, že maximální objem, který banka může půjčit, pokud omezí své půjčování na eskontování krátkodobých směnek pocházejících z prodeje a nákupu surovin a polotovarů, je množství jednoznačně určené podmínkami v podnikání a nezávislé na přístupu banky. Tento objem se totiž zvyšuje nebo klesá se snižováním nebo zvyšováním diskontní míry. Snížení úrokové míry je rovnocenné zvýšení množství toho, co je chybně považováno za správné a normální požadavky podnikání.
Měnová škola podala vcelku správné vysvětlení opakujících se krizí, které narušovaly podmínky anglického podnikání ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století. Tehdy prováděli Bank of England a ostatní britské banky a bankéři úvěrovou expanzi, zatímco v zemích, s nimiž Velká Británie obchodovala, se nic takového - nebo alespoň ne v takovém rozsahu - neodehrávalo.
Nezbytným důsledkem tohoto stavu byl odliv měnového kovu do zahraničí. Vše, co hlásala bankovní škola, aby popřela tuto teorii, bylo zbytečné. Měnová škola bohužel ve dvou ohledech chybovala. Nikdy nepochopila, že jí doporučované nápravné opatření, tedy přísné zákonné omezení objemu bankovek vydaných nad rámec rezerv měnového kovu, nebylo jediným možným. Nikdy se nezabývala myšlenkou svobodného bankovnictví.
Druhým selháním měnové školy byla neschopnost rozpoznat, že vklady, k nimž lze vypisovat šeky, jsou peněžními substituty, případně fiduciárními prostředky, pokud jejich objem převyšuje rezervy držené bankou, a v důsledku toho stejně jako bankovky prostředkem úvěrové expanze. Pochopení tohoto rozdílu, tedy skutečnosti, že tyto vklady jsou peněžním substitutem stejně jako bankovky, bylo jedinou zásluhou bankovní školy. Kromě tohoto bodu
byly však veškeré teorie bankovní školy nepodložené. Byla vedena rozporuplnou myšlenkou neutrality peněz; snažila se zamítnout kvantitativní teorii peněz odkazem na deus ex machina, na tak často zmiňované hromadění peněz, a špatně pochopila otázky úrokové míry.
Je třeba zdůraznit, že otázka zákonného omezení emise fiduciárních prostředků se mohla objevit jen proto, že vlády poskytly zvláštní práva jedné nebo několika bankám a tím zabránily svobodnému vývoji bankovnictví. Pokud by vlády nikdy nezasáhly, aby zvýhodnily zvláštní banky, kdyby nikdy nezprostily některé banky povinností všech jednotlivců a firem v tržním hospodářství, tj. vyřešit své závazky v souladu s podmínkami uzavřených smluv, žádný bankovní problém by neexistoval. Omezení, jež brání úvěrové expanzi, by fungovala účinně. S ohledem na svoji vlastní platební schopnost by byla každá banka nucena přijmout bezpečné limity emise fiduciárních prostředků. Banky, které by tato nezbytná pravidla nerespektovaly, by zkrachovaly, a veřejnost, varovaná způsobenou škodou, by byla dvojnásobně nedůvěřivá a opatrná.
Postoje evropských vlád k bankovnictví byly od počátku neupřímné a falešné. Předstíraný zájem o národní blahobyt, veřejnost jako celek a chudý nepoučený lid zvláště, byl pouhou zástěrkou. Vlády chtěly inflaci a úvěrovou expanzi, chtěly hospodářský boom a snadno dostupné peníze. Ti Američané, kteří dvakrát uspěli při odstranění centrální banky, si byli vědomi nebezpečnosti této instituce; bohužel nebyli schopni pochopit, že zlo, proti kterému bojovali, bylo přítomné v každém vládním zásahu do oblasti bankovnictví. Dnes nemohou ani nejbigotnější zastánci etatismu popřít, že veškeré údajné zlo svobodného bankovnictví je zanedbatelné v porovnání s katastrofálními důsledky obrovských inflací, způsobených privilegovanými a vládou ovládanými bankami.
Je výmyslem, že vlády zasahovaly do bankovnictví s cílem omezit emisi fiduciárních prostředků a zabránit úvěrové expanzi. Právě naopak. Tyto vlády vedla touha po inflaci a úvěrové expanzi. Udílely privilegia bankám, protože chtěly oslabit omezení kladené svobodným trhem úvěrové expanzi nebo tím, že toužily získat zdroj příjmů pro státní pokladnu. Autority byly přesvědčené, že fiduciární prostředky jsou vhodným nástrojem pro snížení úrokové míry a žádaly od bank úvěrovou expanzi, které měla přinést prospěch jak podnikání, tak státní pokladně. Teprve když začaly být nezamýšlené důsledky úvěrové expanze zjevné, byly přijaty zákony omezující emisi bankovek - a někdy i vkladů - nekrytých měnovým kovem. Zavedení svobodného bankovnictví nebylo nikdy vážně zvažováno právě proto, že by bylo při omezování úvěrové expanze příliš účinné. Proto byli panovníci, publicisté i veřejnost jednotní v přesvědčení, že podnikání má spravedlivý nárok na „normální” a „nezbytný” objem oběžného úvěru a že by tohoto objemu nebylo možné v podmínkách svobodného bankovnictví dosáhnout.[17]
Mnoho vlád se nikdy nedívalo na emisi fiduciárních prostředků jinak než z hlediska svých fiskálních zájmů. V jejich očích bylo nejdůležitějším úkolem bank půjčovat peníze státní pokladně. Peněžní substituty byly s oblibou považovány za předchůdce vládou vydávaných papírových peněz. Směnitelné bankovky byly pouze prvním krokem na cestě k nesměnitelným bankovkám. Tyto myšlenky s rozvojem uctívání státu a intervencionismu vešly do obecného povědomí a nejsou již nikým zpochybňovány. Žádná vláda dnes nechce na svobodné bankovnictví ani pomyslet, protože žádná vláda se nechce vzdát něčeho, co považuje za užitečný zdroj příjmu. Co se dnes nazývá finanční připraveností na válku, není nic jiného než schopnost obstarat pomocí privilegovaných a vládou ovládaných bank tolik peněz, kolik jich válčící národ může potřebovat. Radikální inflacionismus, i když není výslovně přiznán, je hlavním rysem ekonomické ideologie naší doby.
Avšak i v dobách, kdy se liberalismus těšil největší slávě a vlády toužily více po zachování míru a prosperity než po podněcování války, smrti, zkázy a bídy, pohlíželi lidé na problém bankovnictví s celou řadou předsudků. Mimo anglosaský svět bylo veřejné mínění přesvědčeno o tom, že jedním z hlavních úkolů vlády je snižovat úrokové míry a že úvěrová expanze je vhodným prostředkem k jeho dosažení.
Když v roce 1844 Velká Británie reformovala své bankovní zákonodárství, těmto omylům se vyhnula. Tento slavný zákon byl ovšem narušen dvěma chybami měnové školy. Na jedné straně byl zachován systém vládních zásahů do bankovnictví. Na druhé straně byla omezení uvalena pouze na emisi bankovek nekrytých měnovým kovem. Vydávání fiduciárních prostředků bylo potlačeno pouze ve formě bankovek. V podobě vkladů mohlo dál bujet.
Pokud bychom dovedli myšlenku obsaženou v této měnové teorii do jejích logických důsledků, mohli bychom navrhnout, aby byly všechny banky zákonem přinuceny držet vůči celkovému množství peněžních substitutů (bankovek plus vkladů na požádání) stoprocentní peněžní rezervy. To je jádrem stoprocentního plánu profesora Irvinga Fishera. Ovšem profesor Fisher tento plán spojil s návrhem na přijetí indexového standardu. Již jsme si ukázali, proč je tento návrh chybný a že otevřeně poskytuje vládě moc manipulovat s kupní silou podle chuti vlivných zájmových skupin. Avšak i kdyby byl plán stoprocentních rezerv na čistém zlatém standardu přijat, neodstranil by zcela nevýhody vlastní každému druhu vládních zásahů do bankovního sektoru.
K předejití další úvěrové expanzi je zapotřebí podřídit bankovnictví týmž obecným pravidlům obchodního a občanského práva, která nutí každého jednotlivce a každou firmu dostát všem závazkům v plném souladu s podmínkami uzavřené smlouvy. Dokud si banky udržují své privilegované postavení institucí podřízených zvláštnímu právnímu zacházení, vláda má v ruce nástroj použitelný pro účely zvyšování vlastních příjmů. Každé omezení emise fiduciárních prostředků nutně závisí na dobrých úmyslech vlády a parlamentu. Mohou omezit jejich vydávání v obdobích, jež lze považovat za normální. Tato omezení však budou zrušena pokaždé, když vláda usoudí, že mimořádný stav ospravedlňuje užití mimořádných nástrojů. Pokud chce exekutiva a strana, která ji podporuje, zvýšit výdaje bez toho, aby zvýšením daní ohrozily svoji popularitu, budou vždy ochotny nazvat svoji bezvýchodnou situaci mimořádným stavem. S pomocí tiskařského stroje a servility bankovních manažerů, toužících prokázat laskavost autoritám regulujícím jejich podnikání, uskuteční svoji touhu utrácet peníze za věci, za něž nejsou daňoví poplatníci ochotni platit vyšší daně.
Svobodné bankovnictví je jediným dostupným způsobem, kterým lze předejít nebezpečím neoddělitelně spjatým s úvěrovou expanzí. Je pravda, že by nedokázalo zadržet velmi mírnou expanzi ze strany opatrných bank poskytujících veřejnosti veškeré vyžadované informace o své finanční situaci. Ale v podmínkách svobodného bankovnictví by bylo nemožné, aby se úvěrová expanze a její neodvratné důsledky přeměnily v obvyklý - člověk by měl pokušení říci normální - rys hospodářského systému. Pouze svobodné bankovnictví může ochránit tržní hospodářství před krizemi a depresemi.
Když se podíváme zpět na dějiny posledních dvou století, nemůžeme nerozpoznat, že chyby spáchané liberalismem při řešení problémů bankovnictví byly pro tržní hospodářství smrtelnou ranou. Nebyl vůbec žádný důvod, proč v bankovnictví opouštět principy svobodného podnikání. Většina liberálních politiků zkrátka kapitulovala před odporem lidu vůči půjčování peněz a přijímání úroku. Nebyli schopni pochopit, že úroková míra je tržní jev, kterým nemůže být ad libitum manipulováno úřady nebo jinými institucemi. Uvěřili, že snížení úrokové míry je prospěšné, a že úroková expanze je správným prostředkem k dosažení levných peněz. Nic nepoškodilo věc liberalismu více než téměř pravidelný návrat fází horečnatého boomu a dramatických kolapsů býčích trhů, následovaných dlouhodobými hospodářskými depresemi. Veřejné mínění začalo být přesvědčeno, že tyto události jsou v podmínkách nenarušovaného tržního hospodářství nevyhnutelné. Lidé si neuvědomovali, že to, nad čím bědovali, bylo nutným výsledkem politik směřujících ke snížení úrokové míry pomocí úvěrové expanze. Dál se těchto politik umíněně drželi a marně se snažili potírat jejich nežádoucí důsledky většími a většími vládními zásahy.
Poznámky k diskusi o svobodném bankovnictví
Bankovní škola učila, že nadměrná emise bankovek je nemožná, pokud banka omezí svou činnost na poskytování krátkodobých úvěrů.[18] Když je úvěr v příslušném okamžiku splacen, bankovky se vrátí do banky, a tudíž zmizí z trhu. Toto se však děje, pouze když banky omezí objem poskytovaných úvěrů. (A i tehdy to neodstraní důsledky předchozí úvěrové expanze. Pouze k ní přidá důsledky pozdější úvěrové kontrakce.) Obvykle banka pouze nahradí splacené směnky eskontováním nových směnek. Objem bankovek stažených z trhu splacením dřívější půjčky pak odpovídá objemu nově vydaných bankovek.
Systém opatření omezujících úvěrovou expanzi v podmínkách svobodného bankovnictví funguje jinak. Nemá vůbec nic společného s postupem, který je podstatou tohoto takzvaného Fullartonova pravidla. Je to způsobeno skutečností, že úvěrová expanze sama o sobě nerozšiřuje klientelu banky, tj. nezvyšuje počet lidí, kteří přisuzují svým nárokům vůči bance charakter peněžních substitutů. Jelikož nadměrná emise fiduciárních prostředků ze strany banky, jak bylo ukázáno výše, zvyšuje objem prostředků, které mají být zaplaceny klienty expandující banky jiným lidem, zvyšuje zároveň poptávku po směně jejích peněžních substitutů za peníze. Tím nutí expandující banku vrátit se ke zdrženlivému chování.
Tato skutečnost nebyla nikdy zpochybněna ve vztahu k šekovatelným vkladům na požádání. Je zřejmé, že expandující banka by se velmi brzy ocitla v obtížné situaci při zúčtování vzájemných pohledávek a závazků s jinými bankami. Lidé však občas trvají na tom, že situace je odlišná, hovoříme-li o bankovkách.
Katalaxie hájí při řešení otázky peněžních substitutů názor, že mnoho lidí pohlíží na zmiňované nároky jako na peníze, a proto jsou, stejně jako peníze, vypláceny a přijímány v transakcích a drženy. Vše, co katalaxie tvrdí ve vztahu k peněžním substitutům, předpokládá tuto skutečnost. Bylo by ovšem absurdní domnívat se, že každá bankovka, kterou banka vydá, se skutečně stane peněžním substitutem. Co činí bankovku peněžním substitutem, je onen zvláštní druh důvěryhodnosti vydávající banky. Sebemenší pochybnost o schopnosti nebo ochotě banky vyplatit každou předloženou bankovku bez prodlení a bez nákladů jejímu držiteli tuto důvěryhodnost narušuje a připravuje bankovky o jejich charakter peněžního substitutu. Můžeme předpokládat, že každý je ochoten přijmout tyto podezřelé bankovky ve formě úvěru a že dává přednost tomu, aby je získal v podobě přijaté platby namísto toho, aby déle čekal. Pokud ovšem přetrvávají pochybnosti o jejich prvotřídní kvalitě, lidé se jich budou snažit co nejdříve zbavit. Budou namísto nich držet peníze a takové peněžní substituty, které považují za dokonale bezpečné, a budou se pochybných bankovek vzdávat. Ty budou obchodovány s diskontem, a tato skutečnost je přivede zpět do vydávající banky, jež se jako jediná zavázala vyplácet je za jejich nominální hodnotu.
Tuto otázku můžeme lépe objasnit prozkoumáním podmínek bankovnictví v kontinentální Evropě. Tam byly obchodní banky zbaveny všech omezení týkajících se objemu šekovatelných vkladů. Proto byly schopny poskytovat oběžný úvěr a provádět úvěrovou expanzi stejnými metodami jako banky v anglosaských zemích. Veřejnost však nebyla připravena považovat takové bankovní vklady za peněžní substituty. Pokud člověk obdržel šek, zpravidla si ho ihned nechal vyplatit, a tedy vybral peníze z banky. Pro obchodní banky tak bylo téměř nemožné půjčovat - kromě zanedbatelných částek - připsáním prostředků na účet dlužníka. Jakmile dlužník vystavil šek, pro banku to představovalo výběr z příslušného účtu. Pouze velké podniky považovaly vklady za peněžní substituty. Ačkoli se centrální banky ve většině těchto zemí nemusely podřizovat žádným právním omezením ohledně přijímání vkladů, nemohly je použít jako prostředek úvěrové expanze velkého rozsahu, protože počet klientely pro vklady byl příliš malý. Bankovky byly prakticky jediným nástrojem oběžného úvěru a úvěrové expanze.
V osmdesátých letech devatenáctého století zahájila rakouská vláda program popularizace šekových peněz zřízením oddělení šekových účtů u Spořitelní služby Poštovního úřadu. Do jisté míry uspěla. Zůstatky na těchto účtech byly považovány za peněžní substituty klientelou, která byla širší než v případě oddělení šekových účtů státní Centrální emisní banky. Tento systém byl zachován i v nových státech, které vznikly v roce 1918 jako nástupci habsburské říše. Byl přijat také mnoha jinými evropskými národy, například Německem. Je důležité si uvědomit, že tento druh vkladů byl čistě vládním podnikem a že oběžný úvěr, který systém poskytoval, byl půjčován výhradně vládám. Je příznačné, že název spořitelní instituce rakouské pošty, stejně jako většiny jejích zahraničních napodobenin, nebyl banka, ale úřad (Amt). Kromě těchto vkladů na požádání u vládního poštovního úřadu byly hlavním prostředkem oběžného úvěru v neanglosaských zemích bankovky (a do malé míry také vklady u vládou řízené Centrální emisní banky). Pokud je v souvislosti s těmito zeměmi řeč o úvěrové expanzi, jde vždy téměř výhradně o bankovky.
Ve Spojených státech platí řada zaměstnavatelů platy i mzdy vypsáním šeků. Pokud si je jejich příjemci nechají okamžitě směnit a vyberou z banky celý objem hotovosti, tento způsob výplaty představuje pouze přesun těžkého břemena nakládání s mincemi a bankovkami z pokladníka zaměstnavatele na pokladníka banky. Nemá žádné katalaktické důsledky. Pokud by s obdrženými šeky takto zacházeli všichni obyvatelé, vklady by nepředstavovaly peněžní substituty a nemohly by být použity jako nástroje oběžného úvěrování. Pouze fakt, že značná část veřejnosti pohlíží na vklady jako na peněžní substituty, z nich dělá to, čemu se všeobecně říká šekové peníze nebo peníze na účtu.
Je chybou spojovat pojem svobodné bankovnictví s představou, že každý může svobodně vydávat bankovky a podvádět veřejnost ad libitum. Lidé se často odvolávají na rčení neznámého Američana, citované Tookem: „Svobodný obchod v bankovnictví je svobodným obchodem v podvádění.” Svobodná emise bankovek by používání bankovek značně omezila, pokud by ho zcela neodstranila. Právě tuto myšlenku prosazoval během slyšení před francouzskou bankovní vyšetřovací komisí 24. října 1865: „Věřím, že to, co je nazýváno svoboda bankovnictví, by vedlo k naprostému potlačení bankovek ve Francii. Chci dát každému právo vydávat bankovky, aby již nikdo nikdy více žádné bankovky nepřijímal.”[19]
Lidé se mohou domnívat, že bankovky jsou praktičtější než mince, a úsilí o větší pohodlí povede k jejich užívání. Je-li tomu tak, veřejnost bude ochotna platit prémii za to, že se vyhne nepříjemnostem spojeným s přenášením těžkých mincí ve svých kapsách. Proto měly v dřívějších dobách bankovky vydané bankami s nespornou solventností vůči kovové měně určitou prémii. Proto jsou také poměrně oblíbené cestovní šeky, i když si banky, jež je vydávají, účtují za jejich vydání poplatek. To vše se ale nijak netýká problému, kterým se zabýváme. Neposkytuje to ospravedlnění politik, nutících lidi uchýlit se k užívání bankovek. Vlády nepodporovaly užívání bankovek, aby zabránily nepohodlí nakupujících dam. Jejich cílem bylo snížit úrokovou míru a získat levný zdroj úvěru pro své pokladny. V jejich očích bylo zvýšení množství fiduciárních prostředků cestou ke zvýšení blahobytu.
Bankovky nejsou nezbytné. Všechno, čeho kapitalismus dosáhl, by bylo dosaženo i tehdy, kdyby nikdy neexistovaly. Kromě toho peníze na účtech dokážou totéž co bankovky. Vládní vměšování se do vkladů u obchodních bank nemůže být ospravedlněno falešnou výmluvou, že chudí nevzdělaní zaměstnanci a zemědělci musí být chráněni před podlými bankéři. Někteří lidé se však mohou zeptat, co dělat s kartelem obchodních bank? Nemohou banky jednat v tajné shodě v zájmu neomezené expanze své emise fiduciárních prostředků? Tato námitka je nesmyslná. Dokud není veřejnost - vládním zásahem - zbavena práva vybírat své vklady, žádná banka nemůže riskovat svou dobrou pověst tajnou spoluprací s jinými bankami, jejichž
pověst není tak dobrá jako její vlastní. Nesmíme zapomínat, že každá banka vydávající fiduciární prostředky je v poměrně riskantní situaci. Jejím nejcennějším aktivem je její pověst. Jakmile se objeví pochybnosti o její dokonalé důvěryhodnosti a platební schopnosti, musí vyhlásit úpadek. Pro banku s dobrým postavením by bylo sebevražedné spojit své jméno s jinou bankou s horší pověstí. V podmínkách svobodného bankovnictví by kartel bank zničil celý bankovní systém příslušné země. To by neposloužilo zájmům žádné z nich.
Bankám dobré pověsti je z velké části vyčítán jejich konzervatismus a jejich neochota zvýšit úvěr. Podle lidí, kteří na úvěr za těchto podmínek nemají nárok, je takové omezení škodlivé. Jde však o první a nejvyšší pravidlo pro provádění bankovních operací v podmínkách svobodného bankovnictví.
Pro naše současníky je nesmírně složité představit si podmínky svobodného bankovnictví, protože pokládají vládní zásahy do bankovnictví za samozřejmost a nutnost. Je ovšem nutné si pamatovat, že tyto zásahy jsou založeny na chybném předpokladu, že úvěrová expanze je odpovídajícím prostředkem trvalého snížení úrokové míry, které neublíží nikomu kromě bezohledných kapitalistů. Vlády však zasahují právě proto, že vědí, že svobodné bankovnictví udržuje úvěrovou expanzi ve velmi úzkých mezích.
Ekonomové mohou mít pravdu, když tvrdí, že při současném stavu bankovnictví jsou vládní zásahy vhodné. Tento stav ovšem není výsledkem fungování nenarušovaného tržního hospodářství. Je plodem rozličných vládních pokusů dosáhnout podmínek nutných pro úvěrovou expanzi velkého rozsahu. Pokud by vláda nikdy nezasahovala, užití bankovek a vkladů by bylo omezeno pouze na ty vrstvy společnosti, které jsou velmi dobře schopny rozlišit mezi solventními a nesolventními bankami. Žádná rozsáhlá úvěrová expanze by nebyla možná. Vlády samy jsou odpovědné za rozšíření posvátné úcty, s níž prostý člověk pohlíží na každý kousek papíru, na který ministerstvo financí nebo jím ovládaná instituce vytisklo kouzelná slova zákonné platidlo.
Vládní zásah do současných podmínek v bankovním sektoru by mohl být omluvitelný, kdyby bylo jeho cílem odstranění tohoto neuspokojivého stavu a zastavení nebo alespoň značné omezení další úvěrové expanze. Ve skutečnosti je hlavním cílem dnešních vládních zásahů úvěrovou expanzi dále zvětšit. Tento přístup je odsouzen k nezdaru. Dříve či později musí vyústit v katastrofu.
Pozn.:
16) Dále není podstatné, zda zákony přisuzují peněžním substitutům status zákonného platidla. Pokud lidé k těmto věcem přistupují jako k peněžním substitutům a tyto tedy peněžními substituty jsou a jejich kupní síla je rovna odpovídajícímu množství peněz, jediným důsledkem přiznání statutu zákonného platidla bude zabránit zlomyslným lidem uchýlit se k podvodům obtěžujícím ostatní. Pokud ovšem tyto věci nejsou peněžními substituty a jsou obchodovány s diskontem, tedy za méně, než činí jejich nominální hodnota, důsledek jejich ustanovení zákonným platidlem je shodný se zavedením cenového stropu, stanovení maximální ceny směny za zlato a zahraniční měny a minimální ceny za věci, které již nejsou peněžními substituty, ale jsou buď úvěrovými penězi, nebo neplnohodnotnými penězi. Poté se dostaví důsledky popisované Greshamovým zákonem.
17) Pojem „normální” úvěrová expanze je nesmyslný. Vydání dodatečných fiduciárních prostředků, bez ohledu na jejich množství, vždy uvádí v pohyb ty změny cenové struktury, jejichž popis je úkolem teorie hospodářského cyklu. Pokud je jejich dodatečně vydaný objem malý, stejně malé budou pochopitelně i nevyhnutelné důsledky této expanze.
18) Viz výše, str. 393-395.
19) Srov. Cernuschi, Contre le billet de banque (Paříž, 1866), str. 55.
Datum: 10.11.2008 13:58 | Autor: admin
Komentáře jsou uzavřeny.
