von Mises: Zlatý standard

Human Action - kapitola XVII. Nepřímá směna

19. Zlatý standard

Lidé si vybrali vzácné kovy, zlato a stříbro, pro peněžní účely kvůli jejich mineralogickým, fyzikálním a chemickým vlastnostem. Užití peněz v tržním hospodářství je praxeologicky nutnou skutečností. To, že je jako peníze užíváno zlato - a ne něco jiného -, je pouze historická skutečnost a jako taková nemůže být vyvozena z praxeologie. Stejně jako ve všech jiných sférách historie, i v peněžních dějinách musí člověk historii porozumět. Pokud shledává zalíbení v tom, že zlatý standard nazývá „barbarským přežitkem”,²⁸ nesmí se ohrazovat proti stejnému pojmenování všech historicky určených institucí. Potom je skutečnost, že Britové mluví anglicky - a ne dánsky, německy, nebo francouzsky -, taktéž barbarským přežitkem a každý Brit, který se brání nahrazení angličtiny esperantem, není o nic méně dogmatický a ortodoxní než ti, kdo o plánu řízené měny nemluví s nadšením.

Demonetizace stříbra a vznik zlatého monometalismu byly výsledkem záměrného vládního zásahu do peněžních záležitostí. Nemá smysl ptát se, co by se stalo, kdyby k tomuto zásahu nedošlo. Nesmí však být zapomenuto, že cílem vlády nebylo dát vzniknout zlatému standardu. To, co vláda chtěla, byl dvojitý standard. Chtěla nahradit proměnlivý tržní poměr mezi nezávisle koexistujícím zlatem a stříbrem za pevný, vládou vyhlášený směnný kurz mezi těmito dvěma kovy. Měnové teorie stojící za těmito snahami zcela chybně vykládaly tyto tržní jevy tak, jak to umí pouze byrokraté. Snaha vytvořit dvojitý standard obou kovů, zlata i stříbra, žalostně selhala. Právě toto selhání vytvořilo zlatý standard. Vznik zlatého standardu byl projevem zdrcující porážky vlády a jí vyznávaných teorií.

Kurzy stanovené anglickou vládou v sedmnáctém století nadhodnotily guineu vzhledem ke stříbru a stříbrné mince tak zmizely. V běžném užití zůstaly pouze ty stříbrné mince, které byly opotřebovány užíváním, poškozeny nebo byla jejich váha snížena jiným způsobem; nevyplatilo se vyvézt je a prodat je na trhu s měnovými kovy. Proto v Anglii vznikl zlatý standard navzdory vládním záměrům. Teprve pozdější zákony učinily z de facto zlatého standardu také de jure standard. Vláda se vzdala své bezvýsledné snahy pumpovat do ekonomiky standardní stříbrné mince a razila stříbrné mince pouze jako druhotné mince s omezenou možností užít je jako zákonné platidlo. Tyto druhotné mince nebyly penězi, ale peněžními substituty. Jejich směnná hodnota závisela ne na jejich obsahu stříbra, ale na skutečnosti, že mohly být kdykoli bez prodlení, bez nákladů a za plnou nominální hodnotu směněny za určité množství zlata.

Později v průběhu devatenáctého století vyústil dvojitý standard podobným způsobem v de facto zlatý monometalismus ve Francii a ostatních zemích Latinské měnové unie. Pokles ceny stříbra na konci sedmdesátých let by automaticky vedl k nahrazení de facto zlatého standardu de facto stříbrným standardem. Vlády těchto zemí však zastavily ražbu stříbrných mincí, aby zachovaly zlatý standard. Ve Spojených státech přeměnila - ještě před vypuknutím občanské války - cenová struktura na trhu měnových kovů právní bimetalismus v de facto zlatý monometalismus. Po období neplnohodnotných státovek (greenbacks) následoval zápas mezi příznivci zlatého standardu na jedné straně a stříbrného standardu na straně druhé. Výsledkem bylo vítězství zlatého standardu. Jakmile hospodářsky nejrozvinutější národ přijal zlatý standard, ostatní následovaly. Po velkých inflačních dobrodružstvích první světové války se k němu nebo ke standardu zlaté devizy většina zemí rychle vrátila.

Zlatý standard byl světovým standardem v době kapitalismu, rostoucího blahobytu, svobody a demokracie, politické i ekonomické. Podle názoru zastánců svobodného obchodu bylo jeho největším přínosem právě to, že byl mezinárodním standardem, vyžadovaným mezinárodním obchodem a transakcemi na mezinárodních peněžních a kapitálových trzích.²⁹ Díky tomuto prostředku směny přinesly západní industrialismus a západní kapitál západní civilizaci na nejvzdálenější části zemského povrchu, zbořily překážky letitých předsudků a pověr, zasely sémě nového života a nové prosperity, osvobodily mysl a duše a vytvořily neslýchanou hojnost. Připojily se k vítězoslavnému dosud nevídanému rozvoji západního liberalismu, připraveny spojit všechny národy do společenství svobodných národů pokojně spolupracujících jeden s druhým.

Je snadné porozumět tomu, proč lidé pohlíželi na zlatý standard jako na symbol největší a nejprospěšnější změny v dějinách. Všichni, kdo se snažili zvrátit tento rozvoj blahobytu, míru, svobody a demokracie, zlatý standard nenáviděli, a to nejen kvůli jeho hospodářskému významu. V jejich očích byl zlatý standard labarum, symbolem všech teorií a politik, jež chtěli zničit. V boji proti zlatému standardu bylo v sázce mnohem více než ceny zboží a směnné kurzy.

Nacionalisté bojují proti zlatému standardu, protože chtějí oddělit svoji zemi od světového trhu a nastolit pokud možno národní soběstačnost (autarkii). Intervencionistické vlády a zájmové skupiny proti němu bojují, protože ho považují za nejvážnější překážku ve své snaze manipulovat s cenami a mzdovými sazbami. Avšak nejfanatičtější útok proti zlatému standardu byl učiněn těmi, kdo dychtí po úvěrové expanzi. Pro ně je úvěrová expanze zázračným lékem na všechny hospodářské nemoci. Mohla by snížit nebo i zcela

zrušit úrokové míry, zvýšit mzdy a ceny ve prospěch všech kromě příživnických kapitalistů a vykořisťujících zaměstnavatelů, osvobodit od nutnosti držet vyrovnaný rozpočet - stručně řečeno, učinit všechny slušné lidi úspěšnými a šťastnými. Pouze zlatý standard, ďábelský vynález nestoudných a hloupých „ortodoxních” ekonomů, brání lidstvu v dosažení trvalé prosperity.

Zlatý standard zajisté není dokonalým nebo ideálním standardem. V lidském životě dokonalost neexistuje. Ovšem nikdo nedokáže říci, jak nahradit zlatý standard něčím uspokojivějším. Kupní síla zlata není stabilní. Ale samotné pojmy stabilita a neměnnost kupní síly jsou absurdní. V živoucím a proměnlivém světě nemůže existovat nic takového jako stabilní kupní síla. V imaginárním konstruktu rovnoměrně plynoucí ekonomiky nemá prostředek směny žádné místo. Měnící se kupní síla je nezbytnou vlastností peněz.

Oponenti zlatého standardu nechtějí ve skutečnosti učinit kupní sílu peněz neměnnou. Namísto toho chtějí dát vládám moc manipulovat s kupní silou, aniž by jim v tom bránily „vnější” okolnosti, zejména peněžní vztah zlatého standardu.

Hlavní námitkou vznesenou proti zlatému standardu je to, že v jeho podmínkách určuje ceny faktor, který nemůže žádná vláda kontrolovat - nestálost produkce zlata. „Vnější” nebo „automatická” síla tak brání národní vládě v tom, aby učinila obyvatelstvo tak vzkvétajícím, jak by chtěla. Mezinárodní kapitalisté nařizují a národní suverenita je pouhým přeludem.

Neúspěšnost intervenční politiky však nemá nic do činění s peněžními záležitostmi. Později si ukážeme, proč žádné izolované vládní opatření zasahující do tržních jevů nemůže dosáhnout svého cíle. Intervencionistická vláda chce napravit chyby svého prvního zásahu tím, že v nich pokračuje dál a dál, dokud nakonec nepromění celý hospodářský systém země v socialismus německého typu. Poté zcela odstraní domácí trh a s ním i peníze a všechny peněžní problémy, ačkoli může zachovat některé pojmy a označení tržního hospodářství.³⁰ V obou případech není zlatý standard tím, co maří dobré záměry laskavého úřadu.

Význam skutečnosti, že zlatý standard činí zvýšení nabídky zlata závislé na ziskovosti jeho produkce, spočívá v omezení vládní moci uchýlit se k inflaci. V podmínkách zlatého standardu je určení kupní síly peněz nezávislé na měnících se přáních a doktrínách politických stran a zájmových skupin. To není jeho nedostatek, ale jeho hlavní přednost. Každý způsob manipulace s kupní sílou je nutně arbitrární. Veškeré metody doporučené pro objevení domněle objektivního a „vědeckého” měřítka měnových manipulací jsou založeny na mylné představě, že změny kupní síly mohou být „měřeny”. Zlatý standard odstraňuje určení změn kupní síly vyvolaných hotovostí z politické arény. Jeho všeobecné přijetí vyžaduje přijetí pravdy, že nikdo nemůže učinit tištěním peněz všechny lidi bohatší. Odpor ke zlatému standardu je vyvolán pověrou, že všemocná vláda může vytvořit bohatství kousky papíru.

Bylo prohlašováno, že zlatý standard je také manipulovaným standardem. Vlády mohou ovlivnit výši kupní síly zlata buď úvěrovou expanzí, a to i když je držena v mezích určených nutností zachovat směnitelnost peněžních substitutů, nebo nepřímo opatřeními, jež mají přimět lidi k omezení objemu držené hotovosti. To je pravda. Není možné popřít, že růst cen zboží, který se objevil mezi lety 1896 a 1914 byl do značné míry vyvolán právě takovými vládními politikami. Hlavní věcí ale je, že zlatý standard udržuje všechny podobné snahy o snížení kupní síly v patřičně úzkých mezích. Zastánci inflacionismu bojují se zlatým standardem právě proto, že považují tyto meze za vážnou překážku uskutečnění svých plánů.

To, co expanzionisté nazývají selháním zlatého standardu, je ve skutečnosti jeho hlavní předností a výhodou. Brání rozsáhlým inflačním pokusům ze strany vlády. Zlatý standard neselhal. Vlády toužily po jeho zničení, protože byly oddány mylné představě, že úvěrová expanze je vhodným prostředkem snížení úrokové míry nebo „zlepšení” obchodní bilance. Žádná vláda však není dostatečně mocná, aby zlatý standard zrušila. Zlato je penězi v mezinárodním obchodě a v nadnárodním hospodářském společenství lidstva. Nemůže být ovlivněno opatřeními vlád, jejichž svrchovanost je omezena na určité země. Pokud není země ekonomicky soběstačná v úzkém slova smyslu, pokud stále existují nějaké skuliny ve zdech, kterými se národní vlády snaží izolovat své země od zbytku světa, zlato je stále užíváno jako peníze. Není důležité, že vlády zabavují zlaté mince a měnový kov, kterých se mohou zmocnit, a trestají jejich držitele jako těžké zločince. Jazyk dvoustranných clearingových smluv, s jejichž pomocí zamýšlejí vlády vyřadit zlato z mezinárodního obchodu, se jakékoli zmínce o zlatu vyhýbá. Ovšem transakce provedené podle těchto smluv jsou kalkulovány na základě zlatých cen. Ten, kdo prodává nebo kupuje na zahraničním trhu, kalkuluje výhody a nevýhody svých obchodů ve zlatě. I přesto, že země zpřetrhala všechny vazby své lokální měny se zlatem, struktura jejích domácích cen zůstává úzce spojena se zlatem a se zlatými cenami světového trhu. Pokud chce vláda strukturu domácích cen odříznout od cen na světovém trhu, musí přistoupit k jiným opatřením, například k prohibitivním dovozním a vývozním clům nebo k obchodním embargům. Zestátnění mezinárodního obchodu, ať už je provedeno otevřeně nebo prostřednictvím devizové regulace, zlato neodstraní. Vláda a obchodníci používají při svých obchodech zlato jako prostředek směny.

Na boj proti zlatu, jenž je jednou z hlavních starostí současných vlád, nemůže být pohlíženo jako na izolovaný jev. Jde o jeden z prvků obrovského ničivého procesu, který je znakem naší doby. Lidé útočí na zlatý standard, protože chtějí nahradit svobodný obchod národní autarkií, mír válkou, svobodu totalitní všemocnou vládou.

Může se stát, že jednoho dne technologie odhalí metodu zvýšení zásoby zlata při tak malých nákladech, že se zlato stane pro roli peněz nepoužitelným. Potom lidé budou muset nahradit zlatý standard jiným standardem. Nemá smysl trápit se dnes otázkou, jakým způsobem bude tento problém vyřešen. Nevíme totiž nic o podmínkách, za nichž bude muset být toto rozhodnutí učiněno.

Mezinárodní měnová spolupráce

Mezinárodní měnový standard funguje bez nutnosti jakýchkoli zásahů ze strany vlády. Představuje efektivní skutečnou spolupráci všech členů celosvětového tržního hospodářství. Není zapotřebí žádné vlády, která by zasahovala s cílem učinit zlatý standard mezinárodním standardem.

To, co vlády nazývají mezinárodní měnovou spoluprací, je jejich spojené úsilí za účelem úvěrové expanze. Poučily se, že úvěrová expanze omezená pouze na jednu zemi ústí v odliv peněz do zahraničí. Věří, že pouze tento odliv narušuje jejich plány na snížení úrokové míry a vznik období nekonečného hospodářského boomu. Domnívají se, že pokud by byly všechny vlády schopny ve svém úsilí o expanzi spolupracovat, mohly by tuto překážku odstranit. K tomu je však zapotřebí mezinárodní banky, vydávající fiduciární prostředky, se kterými budou lidé všech zemí zacházet jako s peněžními substituty.

Není potřeba znovu zdůrazňovat, že snížení úrokové míry pomocí úvěrové expanze nebrání pouze odliv peněz. Touto zásadní otázkou se vyčerpávajícím způsobem zabývají ostatní kapitoly a části této knihy.³¹

Existuje však jiná důležitá otázka, již je třeba si položit.

Předpokládejme, že existuje mezinárodní banka vydávající fiduciární prostředky své klientele tvořené všemi obyvateli světa. Není podstatné, zda jsou tyto peněžní substituty drženy přímo jednotlivci, nebo zda jsou drženy různými národními centrálními bankami jako rezervy, proti kterým jsou vydávány národní peněžní substituty. Rozhodující je, že existuje jednotná světová měna. Národní bankovky a šekové peníze jsou směnitelné za peněžní substituty vydané mezinárodní bankou. Nutnost držet národní měnu v paritě s mezinárodní měnou omezuje schopnost národního systému centrálního bankovnictví provádět úvěrovou expanzi. Světová banka je ovšem omezena pouze těmi faktory, které omezují úvěrovou expanzi ze strany jediné banky v izolované ekonomice nebo na celém světě.

Stejně tak můžeme předpokládat, že mezinárodní banka není bankou vydávající peněžní substituty, jejichž částí jsou i fiduciární prostředky, ale světová instituce vydávající mezinárodní fiduciární peníze. Zlato bylo zcela zbaveno svého peněžního užití. Jediné peníze, které jsou užívány, jsou peníze vytvořené touto mezinárodní institucí. Ta může libovolně zvyšovat množství peněz, pokud nezajde tak daleko, aby způsobila závěrečnou fázi boomu a zhroucení měny.

Tím je uskutečněn ideál keynesovců. Máme fungující instituci, která může použít „expanzionistický tlak na světový obchod”.

Zastánci těchto plánů ovšem zapomněli na zásadní problém, a to na rozdělení dodatečných množství úvěrových nebo papírových peněz.

Předpokládejme, že mezinárodní instituce zvýší objem emise o určitou sumu, která jde celá do jedné země, Ruritánie. Konečným výsledkem tohoto inflačního jednání bude růst cen statků a služeb na celém světě. Situace lidí v různých zemích však může být v průběhu inflačního procesu ovlivněna různým způsobem. Obyvatelé Ruritánie jsou první skupinou obdarovanou dodatečnou manou z nebes. Mají ve svých kapsách více peněz, zatímco zbytek světa svůj podíl nových peněz ještě nedostal. Mohou si dovolit kupovat za vyšší ceny, ostatní nikoli. Obyvatelé Ruritánie proto odeberou ze světového trhu více statků než předtím. Ostatní jsou nuceni omezit svoji spotřebu, protože nemohou konkurovat vyšším cenám, jež jsou ochotni zaplatit obyvatelé Ruritánie. Zatímco proces cenového přizpůsobení změněnému peněžnímu vztahu pokračuje, obyvatelé Ruritánie mají oproti ostatním výhodu. Když celý proces skončí, obyvatelé Ruritánie budou obohaceni na úkor ostatních lidí.

Hlavním problémem těchto expanzionistických pokusů je podíl na dodatečných penězích, který má být přidělen různým národům. Každý národ bude zastávat takový způsob rozdělení, který mu dá největší možný podíl. Průmyslově nerozvinuté země Východu budou například pravděpodobně doporučovat rovný podíl peněz na obyvatele, neboť tento způsob je zjevně zvýhodní na úkor průmyslově rozvinutých národů. Ať už bude způsob rozdělení jakýkoli, všechny národy budou nespokojeny a budou si stěžovat na nerovné zacházení. Budou následovat vážné spory, které celý plán zničí.

Nemá smysl namítat, že tato otázka nehrála důležitou roli při jednáních předcházejících založení Mezinárodního měnového fondu a že bylo poměrně snadné dosáhnout dohody týkající se užití jeho zdrojů. Brettonwoodská konference se konala za velmi výjimečných okolností. Většina zúčastněných států byla v té době zcela závislá na laskavosti Spojených států. Kdyby Spojené státy přestaly bojovat za jejich svobodu a poskytovat jim materiální pomoc prostřednictvím půjček a pronájmů, byly by tyto země odsouzeny k záhubě. Vláda Spojených států na druhou stranu považovala měnovou dohodu za způsob, jak skrytě pokračovat v půjčkách a pronájmech i po ukončení válečného stavu. Spojené státy byly ochotny dávat a ostatní účastníci - zvláště evropské země, mnohé z nich v té době stále okupované německou armádou, a asijské země - byli ochotni přijmout, cokoli jim bylo nabídnuto. Jakmile tedy nahradíme falešný postoj Spojených států k finančním a obchodním otázkám realističtějším způsobem uvažování, všechny související problémy jsou zřetelnější.

Mezinárodní měnový fond nedosáhl toho, co jeho příznivci očekávali. Na výročních zasedáních fondu se vždy velmi diskutuje a občas jsou předloženy věcné připomínky a výtky týkající se peněžních a úvěrových politik vlád a centrálních bank. Fond sám se angažuje v půjčkách různým vládám a centrálním bankám. Za svoji hlavní úlohu považuje pomoci vládám udržet nerealistický směnný kurz jejich národních měn v podmínkách úvěrové expanze. Metody, ke kterým se přitom uchyluje, se zásadně neliší od těch běžně užívaných. Peněžní záležitosti světa se dál odehrávají, jako by žádná Brettonwoodská dohoda a žádný Mezinárodní měnový fond neexistovaly.

Uspořádání světových politických a ekonomických poměrů umožnilo americké vládě dodržet slib přenechat cizím vládám a centrálním bankám unci zlata po zaplacení třiceti pěti dolarů. Avšak pokračování a zesílení americké „expanzivní” politiky podstatně zvýšilo výběry zlata a lidé se začínají obávat budoucích měnových podmínek. Leká je představa dalšího zvýšení poptávky po zlatě, které by mohlo vyčerpat zásoby zlata Spojených států a přimět je k opuštění současného způsobu nakládání se zlatem.

Příznačným rysem veřejné diskuse o tomto problému je to, že se pečlivě vyhýbá zmínkám o skutečnostech, které mohou tuto poptávku po zlatě ještě zvýšit. Nemluví se o politikách utrácení na dluh a úvěrové expanze. Namísto toho se objevují stížnosti na něco, co se nazývá „nedostatečná likvidita” a nedostatek „rezerv”. Navrhovaným řešením je více likvidity, které má být dosaženo „vytvořením” dodatečných „rezerv”. To znamená, že je navrhováno léčit důsledky inflace další inflací.

Je nutné zapamatovat si, že politika americké vlády a Bank of England udržet na londýnském trhu se zlatem cenu unce zlata na 35 dolarech je jediným opatřením, které dnes brání západním národům pustit se cestou inflace bez hranic. Tato politika není bezprostředně ovlivněna velikostí „rezerv” různých národů. Plán na vytvoření nových „rezerv” se proto zdánlivě vztahu dolaru a zlata netýká. Má k němu však nepřímý vztah. Snaží se totiž odvrátit pozornost veřejnosti od skutečného problému - inflace. Ve vztahu k ostatním záležitostem se oficiální doktrína spoléhá na dávno zpochybněnou interpretaci měnových potíží pomocí platební bilance.

Pozn.:

²⁸ Lord Keynes ve svém projevu před Sněmovnou lordů, 23. května 1944.

²⁹ T. E. Gregory, The Gold Standard and Its Future (1. vyd., Londýn, 1934), str. 22 a násl.

³⁰ Srov. níže kapitoly XXVII-XXXI.

³¹ Srov. výše, str. 398, a níže, str. 493-505.

Datum: 10.10.2008 23:17 | Autor: Finist

Komentáře jsou uzavřeny.