White: Je zlatý standard stále zlatým standardem měnových systémů?

Je zlatý standard stále zlatým standardem měnových systémů?

Lawrence H. White*

Přeložil Finist

8. února. 2008

Souhrn

Kritikové ke Zlatému standardu vznášejí množství teoretických a historických námitek. Někteří nazývají Zlatý standard „šílenou” myšlenkou.

Zlatý standard není dokonalým měnovým systémem, ale to není ani jeho nekrytá papírová alternativa. Ve světle historických důkazů, a srovnání chyb obou systémů, je ovšem jasné, že Zlatý standard je politickou možností, která si zasluhuje vážné zvážení.

Ve studiích, pokrývajících dlouhá časová období a množství zemí, ekonomové Federální Rezervy přišli na to, že „růst peněžní zásoby a inflace jsou vyšší” pod papírovým než pod Zlatým nebo Stříbrným standardem. Zlatý standard není ani zdrojem škodlivé deflace. Alan Greenspan svědčil před Kongresem, že „správné fungování centárlní banky v mnoha případech vyžaduje napodobování toho, co by se pod Zlatým standardem dělo automaticky”.

Tato studie je odpovědí na hlavní kritické připomínky vznášené proti Zlatému standardu. Jedna z těchto kritických připomínek má určitou závažnost. Spojené státy by netěžily z výhod mezinárodního zlatého standardu, pokud by byly první a jedinou zemí, která by ho zavedla.

Zlatý standard není zárukou dokonalé stability v růstu peněžní nabídky, ale historické srovnání ukazuje, že poskytuje daleko umírněnější a stabilnější peněžní růst, než jeho současné alternativy, v nichž rozhodují o růstu peněžní nabídky politicky ovlivnitelné komise centrálních bankéřů.

Z úhlu pohledu patřičného omezení nárůstu peněžní zásoby není Zlatý standard vůbec šíleným nápadem.

Úvod

Poprvé po mnoha letech se peněžní uspořádání Spojených států stalo tématem prezidentské kampaně (2008). Díky hypotéční krizi a poklesu kurzu dolaru se objevily pochybnosti o výkonu Výboru centrálních bankéřů. Jeden z kandidátů navrhoval ukončení experimentu s nekrytou papírovou měnou trvajícímu od roku 1971 a návrat ke Zlatému standardu a soukromé peněžní emisi. Kritikové vznesli proti Zlatému standardu množství teoretických a historických námitek. Někteří z nich nazvali Zlatý standard „šíleným” nápadem. V následujícím článku se budu zabývat hlavními námitkami, které, až na jednu, shledávám velmi slabými.

Záměrem tohoto článku je praktické instituční srovnání bez všech příkras. Zlatý standard není dokonalým měnovým systémem, ale to není ani jeho nekrytá papírová alternativa. Ve světle historických důkazů, a srovnání chyb obou systémů, je ovšem jasné, že Zlatý standard je politickou možností, která si zasluhuje vážné zvážení.

„Zlatý stnadard” původně znamenal takový peněžní systém, v němž je peněžní jednotka definována jako určité množství zlata a zlato slouží jako konečné médium vyplacení. Například během období „klasického” Zlatého standardu (1879-1914) byl americký dolar definován jako 0,048 trojské unce čistého zlata. Po převrácení tedy dostaneme definovaný poměr 20,67 dolaru za jednu trojskou unci. Zlaté mince nutně netvořily dominantní médium každodenní směny. Při vydávání své vlastní papírové měny, soukromé komerční banky a také vládní centrální banky, pokud existovaly, garantovaly směnitelnost vydaných bankovek za zlato a držely za tímto účelem zlaté mince a zlaté slitky jako rezervu pro případ požadavku na vyplacení. Protože měly banky smluvní povinnost vyplatit zlato, bylo množství papírové měny a šekových vkladů - každodenních platebních prostředků - spojeno s množstvím zlata.

Hlavní výhrady

„Při zlatém standardu je množství peněz určováno náhodnými nekontrolovatelnými silami.” Tato námitka obsahuje zrnko pravdy. Zlatý standard znamená, že množství a kupní síla peněz jsou určeny silami nabídky a poptávky na trhu se zlatem. Může dojít k „náhodným” posunům nabídkových a poptávkových křivek, na což bude reagovat také množství a kupní síla zlatých peněz. Naproti tomu náš papírový standard ponechává rozhodnutí o peněžní zásobě na (plánovacích) komisích (zvláště na Open Market Committee Federálního Rezervního Systému). Praktickou otázkou je, v jakém systému je o množství a kupní sílu peněz pečováno lépe?

Jak je dobře známo, během éry historického Zlatého standardu zásoby zlata nerostly dokonale vyrovnaným tempem. Některá zvýšení produkce zlata - například během objevů na Yukonu a rozvoji těžebních procesů s užitím kyanidu - byly odpovědí na zvýšenou poptávku po zlatě a růst jeho kupní síly, a tudíž jeho kupní sílu z dlouhodobého hlediska pomohly stabilizovat(1). Jiná zvýšení byla výsledkem náhodných objevů.

Největší, z takových „nabídkových šoků” v 19. století, byla Kalifornská zlatá horečka, jež započala v roce 1848. Produkce zlata v Kalifornii celosvětově snížila jeho kupní sílu a vygenerovala iunflaci cenové úrovně. Jak velká však tato inflace byla? Její velikost byla překvapivě nízká. I v tom nejinflačnějším období vzrostl všeobecný cenový index (GDP deflátor) Spojených států z 5,71 v roce 1849 na 6,42 v roce 1857, tedy nárůst o 12,4% během osmi let. Složená míra roční inflace byla během těchto osmi let 1,5%. O dvaadvacet let později, když byl Zlatý standard obnovován po jeho opuštění v průběhu občanské války, byla již kupní síla zlata ve skutečnosti o něco málo vyšší.(2)

Ekonomický historik Hugh Rockoff ve svém výzkumu dospěl k názoru, že „bylo by fér popsat fluktuace v nabídce zlata během období klasického Zlatého standardu jako malé a dobře načasované”.(3) Při srovnání zjistil, že zásoba papírových peněz, během poválečného období (1949 -79), vykazovala ve srovnání se zlatem pod klasickým Zlatým standardem, jak vyšší roční míru růstu, tak větší množství odchylek od průměrné desetileté míry růstu.

Ve studii, pokrývající mnoho desetiletí ve značném počtu zemí, ekonom Federální Rezervní Banky v Minneapolis Arthur Rolnick také zjistil, že „peněžní zásoba a inflace roste rychleji” pod papírovým standardem než pod Zlatým a Stříbrným standardem. Konkrétně přišel na to že: „průměrná roční míra inflace papírových standardů je 9,17%; průměrná roční míra inflace zkoumaných komoditních standardů je 1,75%”.(5)

Tento výsledek nebyl ovlivněn extrémními případy; při výpočtu Rolnick s Weberem vědomě vynechali všechny případy hyperinflace (která je možná pouze v systému papírových peněz). Přesto poznamenávají: „každá ze zemí, kterou jsme zkoumali, měla vyšší míru inflace v období papírového standardu než v období komoditního standardu”.(6)

Důkazy tudíž naznačují, že nárůst nabídky zlata byl v praxi vždy pomalejší a rovnoměrnější než nárůst nabídky papírových peněz. Samozřejmě inflace ve Spojených státech dnes díky bohu není 9%, ale 4,3%, ale to je stejně dvakrát vyšší číslo než je podle Rolnicka s Weberem průměr při komoditních standardech.

Kupní síla peněz byla pod Zlatým standardem stálejší a lépe předvídatelná. Větší spolehlivost kupní síly peněžní jednotky se odrážela v silnějším trhu dlouhodobých korporátních dluhopisů, než jaký existuje dnes. Pod Zlatým standardem se dalo věřit, že se cenová hladina oproti dnešku během následujících 30 let příliš nepohne, protože byla omezena neosobními tržními silami. Jakékoli citelné zvýšení cenové hladiny způsobilo snížení poptávky po držení zlata (snížila se kupní síla zlata) a to následně způsobilo na omezování množství těženého zlata, což zase působilo na obrat pohybu cenové hladiny. Stejně tak jakékoliv citelné snížení cenové hladiny (tedy zvýšení kupní síly zlata) působilo jako stimul pro zvýšení vytěženého množství a otvírání nových nalezišť, což opět obrátilo pohyb cenové hladiny. Pod papírovým standardem závisí budoucí cenová hladina na tom, kdo bude jmenován do bankovní rady Centrální banky a vymyká se tedy jakékoliv racionální predikci.

Pokud tedy někdo tvrdí, že v systému Zlatého standardu je nemožné udělat totéž, co se dá zvládnout v dobře řízeném systému papírové měny, tedy přizpůsobovat na míru peněžní nabídku poptávce v ekonomice, pak v realitě vypadají věci přesně opačně. Během Zlatého standardu se díky působení tržních sil přizpůsobuje peněžní nabídka poptávce zcela automaticky. Ekonomika těžby zlata působí na vyrovnání celosvětové poptávky s celosvětovou nabídkou na stabilní cenové úrovni (ačkoliv některé větší nabídkové šoky se mohou vstřebávat léta), zatímco cenový mechanismus se stará o to, aby se zlato ze zbytku světa dostalo rychle do té země, kde se po něm zvýšila poptávka. Centrální banka emitující papírovou měnu, která by dokázala něco podobného, existuje pouze v představách ekonomů. Peter Bernholz nám například říká, že „studie provedená ve 30 zemích, zkoumající časové období od roku 1700 do dneška, nenalezla jediný případ měny řízené vládou či centrální bankou, která by si uchovala cenovou stabilitu alespoň po 3 desetiletí”.(8)

Někteří kritikové operují s absurdními scénáři, jako „Co kdyby nějaký alchymista objevil, jak levně měnit olovo ve zlato?” a „Co kdyby na zem dopadl zlatý meteor?” Ty však rozhodně nemají větší relevanci než „Co kdyby se guvernér centrální banky najednou zbláznil?”

„Zlatý standard by byl zdrojem škodlivé deflace.” Míra inflace byla při Zlatém standardu po generace blízká nule, někdy byla mírně vyšší a někdy mírně nižší během jednotlivých dekád. Rolnick s Weberem, ve zprávě zmíněné výše, zjistili, že během jimi zvoleného období zlatého a stříbrného krytí byla průměrná míra inflace 1,75%; ve dřívější verzi výzkumu, kdy si zvolili jiná referenční období, dospěli k číslu -0,5%. V roce 1879 Spojené státy obnovily zlaté krytí, pozastavené během občanské války. Mezi lety 1880 až 1900 zažily Spojené státy nejdelší dostatečně detailně historicky zdokumentované období trvalé deflace. Cenová úroveň víceméně stabilně klesala, z 6,10 na 5,49 (GDP deflátor založen na roku 2000 -100). Což znamená celkový pokles 10% během 20 let. Období deflace neznamenalo pro reálnou ekonomiku žádnou katastrofu. Celkový reálný růst per capita byl v tomto období více než 46% a reálné GDP samo se více než zdvojnásobilo.(9)

Monetární ekonomové rozlišují benigní deflaci (ekonomika roste rychleji než peněžní zásoba, jako tomu bylo v letech 1880-1900) od škodlivé deflace (způsobené náhlým a nečekaným poklesem množství peněz). Zlatý standard byl zdrojem mírné benigní deflace během období, v němž se výroba zboží zvyšovala rychleji než peněžní zásoba. Ceny se snižovaly zvláště u toho zboží, jehož produkce procházela největším technologickým zlepšením (například ropa a ocel po roce 1880). Tak silný růst reálného výstupu nemůže být považován za škodlivý.

Centrální banka s papírovými penězi by mohla působit proti těmto cenovým poklesům, způsobeným rostoucí produktivitou peněžní expanzí, aby „v průměru” deflaci eliminovala. Ale z tohoto počínání by neplynul žádný společenský prospěch. Klesající náklady na produkci oceli nezpůsobily odrazování od investic do její výroby, zvláště ne tehdy, když na prvním místě při redukci nákladů vzrostly zisky.(10)

Deflace neznamenala ani znevýhodnění dlužníků, jakmile začala být očekávaná, protože nominální úrokové sazby se zkrátka přizpůsobily předpokládaným splátkám v dolarech s vyšší kupní silou.

„Zlatý standard byl odpovědný za bankovní paniky ve Spojených státech během 19. století a za peněžní kontrakci 1929-33, a tudíž za Velkou Depresi.” Peněžní kontrakce 1929-33 je nejznámějším příkladem škodlivé deflace. Měli bychom si ovšem povšimnout, že nastala už během dohledu Federálního rezervního systému. Z této události nelze vinit Zlatý standard, ale kombinaci slabého bankovního systému a zmatené centrální banky. Bankovní systém ve Státech byl během 19. století náchylný k runům a panikám a tato jeho vlastnost přetrvala také do období 1929-33, kdy FED nedokázal zabránit kontrakci peněžní zásoby. Jiné země na Zlatém standardu - například Kanada - nezažily žádnou bankovní paniku v letech 1929-33 (a Kanadě se vyhnuly také bankovní paniky z konce 19. století), takže za paniku nebyl zodpovědný Zlatý standard. Daleko spíše byly paniky způsobeny naprosto nepatřičnou legislativní restrikcí (jmenovitě zákaz pobočkového bankovnictví a povinných požadavků na záruční jistiny vládních cenných papírů)(11), což způsobilo zranitelnost Amerického bankovního systému.

„Výhod zlatého standardu bychom mohli při menších nákladech dosáhnout správným řízením zásoby papírových peněz.” Ačkoli růst množství papírových peněz může v principu být stejně pomalý (nebo pomalejší) než růst množství zlata pod Zlatým standardem, nikdy tomu tak v praxi nebylo.

Alan Greenspan skutečně navrhoval napodobovat při řízení nabídky papírových peněz fungování Zlatého standardu [jako se centrální plánovací komise snaží napodobovat fungování trhu - také mu to příliš nevyšlo. Pozn. překl.]. Při slyšení v Kongresu v roce 2001 prohlásil: „Pane předsedající, dokud máme papírovou měnu, která je zákonným platidlem, správně fungující centrální banka by se měla v mnoha případech snažit napodobovat to, co by Zlatý standard generoval sám od sebe”. O dva roky později dodal, že centrální banky vytvořily inflaci, protože už je žádný Zlatý standard neomezoval, ale byly jí schopny opět snížit, když se opožděně naučily, jak napodobit omezení růstu peněžní zásoby, které bylo charakteristické pro Zlatý standard: „Obecným přesvědčením od 30. let bylo, že se posouváme k v zásadě papírovému standardu, kdy neexistuje žádná kotva k obecné cenové hladině. A skutečně pak nastalo velmi citelné zvyšování cenové úrovně, jak se svět zbavoval komoditního standardu, a zvláště zlata.

Vždy jsem měl za to, že systém nekrytých peněz je chronicky a nevyhnutelně náchylný k inflaci a také jsem to často opakoval. Byl jsem docela překvapen a potěšen faktem, že se centrální bankéři naučili efektivně napodobovat mnoho charakteristik Zlatého standardu, [Evidentně nikoli. Měl si vzít k srdci von Misesovu lekci, že centrální plánování je nemožné a centrální plánovači to, co by vzniklo na trhu, nikdy naplánovat nedokážou. Pozn. překl.], když se naučili omezovat růst peněžní zásoby a přizpůsobovat ho obecné cenové úrovni”.(12)

Systémy papírové měny se ovšem nikdy nestaly tak cenově stabilními, jako Zlatý standard. Ačkoliv je dnes inflace méně výrazná než byla před 30 lety, míra inflace a očekávaná budoucí míra inflace zabudovaná do dlouhodobých úrokových sazeb zůstává o dost vyšší, než byla pod klasickým Zlatým standardem.

Je pravdou, že komoditní peníze představují náklady na zdroje (někdy popisované jako „vykopání zlata jenom proto, aby bylo pohřbeno v bankovních sejfech”). Ale také zámky na bicykly je lepší vyrábět z kovu než z papíru. Odhady nákladů na Zlatý standard byly často přeháněny. Prominentní monetaristický ekonom Milton Friedman, během padesátých a šedesátých let, zakládal na takových odhadech svůj úsudek, že dobře řízený papírový standard je výhodnější než komoditní standard.(13) Friedman počítal se 100% zlatými rezervami proti všem složkám M2 (tedy také proti termínovaným vkladům), ačkoliv takový systém nemá historický precedent a ani ho nikdo nikdy nenavrhoval [ti nejradikálnější zastánci zlata chtějí 100% krytí na M1, tedy oběživo + účty „na viděnou" Pozn. překl.].

Friedman chtěl nahradit zlato méně nákladnými papírovými penězi spoutanými striktními monetárními pravidly. Ale v osmdesátých letech změnil svůj názor na uskutečnitelnost toho, že se FED někdy takovým přísným pravidlům podřídí. Přehodnotil svůj odhad škod způsobených inflací při absenci striktního pravidla(14) a začal propagovat zrušení Federálního Rezervního systému (nikoli už jeho nahrazení Zlatým standardem, protože se domníval, že žádná vláda už nebude souhlasit s tím, aby jím byla omezována).(14) [Propagoval nahrazení Fedu počítačovým programem, který by měl natvrdo zabudováno pravidlo, o kolik má dovolit zvýšení množství peněz.] Zrušení FEDu může být pouhá fantazie, ale pro ty, kteří sní o Zlatém standardu se může jednat o nejschůdnější cestu. Jak velmi jasně vysvětlil Greenspan - při zlatém standardu je centrální banka zbytečná.(15)

„Zlatý standard nepředstavuje pro vládu žádné omezení, protože, když bude chtít, tak peníze zkrátka devalvuje, změní jejich definici nebo zastaví platby ve zlatě.” Totéž by se dalo říct o jakémkoli jiném ústavním omezení. A přesto mohou tato omezení být užitečná. [Ačkoli v dlouhém období nárůstu moci vlády asi stejně nezabrání, tak alespoň ho mohou třeba na několik desetiletí pozdržet. Pozn. překl.]  Tím, že vymezují vládě přesný seznam toho, co může dělat, a vše ostatní jí zkrátka zakazují, tak šetří spoustu obtíží pokoušet se každou potencionální vládní aktivitu hodnotit analýzou výnosů a nákladů.

Důležitý problém režimů papírové měny byl identifikován Finnem Kydlandem a Edwardem C. Prescottem, [v roce 2004 za tento objev získali Nobelovu cenu za ekonomii. Pozn. překl.] a je jím nedostatek zábran používat peněžní expanzi jako dočasný ekonomický stimul.(16) Když bude veřejnost mít podezření, že centrální banka zvažuje použití překvapivé inflace, budou lidé racionálně očekávat vyšší než optimální míru inflace[ať už termín optimální míra inflace znamená cokoli]. Centrální banka potom musí dodat vyšší než optimální míru, aby se vyhnula negativnímu překvapení. Je tedy dosaženo nešťastné rovnováhy s vyšší než optimální mírou  (pokud bude inflace plně očekávaná, pak žádný ekonomický stimul neposkytne). Zlatý standard se této pasti vyhýbá.(17) Stejně jako připoutání Odyssea ke stožáru [aby nepodlehl vábivému volání sirén] dosahuje lepších výsledků přímým odstraněním možnosti používat překvapivou inflaci, která vede ke zkáze. Zlatý standard samozřejmě není jediným pravidlem, jak omezit tvorbu peněz. Alternativy zahrnují Friedmanovské cílování růstu peněžní zásoby nebo cílování inflace. Ale Zlatý standard má nejdelší historii a je jediným historicky testovaným pravidlem, které nepředpokládá existenci centrální banky.

Ponechání tvorby peněz v soukromých rukou, jako tomu bylo ve Spojených státech před rokem 1913, odsouvá možnost použití překvapivé inflace o jeden krok dále. Je pravdou, že vláda pravidelně pozastavovala Zlatý standard v dobách války, ale duch Zlatého standardu tlačil na návrat k předválečné paritě. Soudě podle dlouhodobých úrokových sazeb a mohutnému trhu dlouhodobých dluhopisů, bylo riziko permanentní devalvace považováno za malé.

„Zlatý standard, stejně jako každý systém pevných směnných kurzů, je zranitelný spekulativními útoky.” To, co otvírá dveře spekulativním útokům, je slabá vazba na existující paritu, ať už se zlatem nebo s nějakou jinou měnou. Vazba centrální banky může být slabá a to je samozřejmě problém, pokud se kombinuje Zlatý standard a centrální bankovnictví. Naštěstí Zlatý standard nevyžaduje centrální banku. S množstvím decentralizovaných soukromých vydavatelů měny neexistuje žádná instituce, která by mohla měnu nadhodnotit nebo podhodnotit, takže spekulativní útoky na paritu nehrozí. Zlatý standard, bez centrální banky, zajišťuje vazbu k ne-inflaci neosobními ekonomickými silami dolováním zlata a vynucováním dodržování smluv a tržní hodnotou dobrého jména (pro vydávané peníze).(18)

„Nekryté peníze jsou zapotřebí, aby věřitel poslední instance (centrální banka) mohl uspokojavat potřebu likvidity bankovního systému.” Historie ukazuje, že ve stabilních měnových režimech a se zdravým bankovnictvím nebyl věřitel poslední instance zapotřebí (opět je zajímavé srovnat Spojené státy s Kanadou v 19. století). Ve výjimečných případech by jeho roli mohli zastat bankovní zúčtovací střediska (clearinghouse).(19)

„K opuštění zlatého standardu musely existovat dobré důvody.” V roce 1933 prezident Roosevelt devalvoval dolar jako prostředek k reinflaci cenové úrovně. Ale peněžní šok a deflace 1929-33 nebyla způsobena ztrátou zlata. Byla způsobena kolapsem slabých amerických bank. Deflace mohla být vyléčena lepší monetární politikou a bankovní reformou, aniž by se opouštělo zlato. V roce 1971 Nixon zavřel zlaté okno, protože Federální rezerva expandovala množství dolarů až příliš, aby se dala zachovat $35 parita. Nixon by to nemusel udělat, pokud by FED neexpandoval peněžní zásobu natolik během 60tých let. Nebyla to pravidla Zlatého standardu, co selhalo. Byl to zkrátka FED, který se jimi zkrátka neřídil.

„Zlatý standard je příkladem vládní regulace cen.” Zlatý standard není fixací ceny mezi zlatem a dolarem o nic víc, než tradiční britský systém měr fixuje cenu mezi pintou a čtvrtkou. Fixní vztah je záležitostí definice. Zlatý standard definuje dolar (nebo jakoukýkoliv jiný název peněžní jednotky) jako konkrétní množství zlata. Dolary a zlato potom nejsou dvě odlišná zboží, ale jedno jediné.

„Není dost zlata.” Vždy je a vždy také bude dost zlata na krytí veškerých dolarů při současné cenové úrovni (nebo jakékoliv jiné cenové úrovni) a to při správné definici kolik zlata je jeden dolar.

„Spojené státy se nemohou vrátit ke klasickému Zlatému standardu samotné.” Nakonec jsem si schoval to, co považuji za nejsilnější námitku proti unilaterárnímu návratu ke zlatu. Spojené státy by se netěšily z výhody mezinárodního Zlatého standardu, pokud by byly první a jedinou zemí, jejíž měna by byla vázána na zlato. Chyběly by dvě hlavní výhody tohoto uspořádání: 1) Spojené státy by neměly fixní směnné poměry k ostatním měnám a 2) kupní síla zlata by nebyla tak stabilní. Kupní síla (nebo relativní cena) dnešního demonetarizovaného zlata je daleko méně stabilní než byla v době celosvětového Zlatého standardu v 19. století, protože dnešní poptávka po držení zlata je z velké míry spekulativní. Pokud by na zlatě byla jen jediná ekonomika - i kdyby to byla ta největší ekonomika - peněžní využití zlata by pravděpodobně stejně zůstalo spíše ocasem než psem. Tudíž, i kdyby se stalo, že by ve Spojených státch byl zvolen prezident rozhodnutý pro zlatou politiku, tento prezident by měl zkusit přesvědčit také další vůdce vedoucích světových ekonomik, než by nás zavedl na cestu ze zlatých cihel samotné.

Závěr

Pod Zlatým standardem je vydávání společných peněz omezeno náklady na získávání zlata, jehož cena je dána neosobními silami nabídky a poptávky na trhu s vytěženým zlatem. Díky smluvnímu závazku vyplatit zlato a odpovídající potřebou držet zlaté rezervy, je množství papírové měny a vkladů svázáno s množstvím zlata. Růst pěněžní zásoby je potom plně řízen tržními silami a ne vládními příkazy. Zlatý standard nezaručuje dokonalou stabilitu růstu peněžní zásoby, ale historické srovnání ukazuje, že v praxi poskytuje umírněnější a stabilnější peněžní růst než současná politicky ovlivnitelná centrální bankovní komise určující nárůst papírových peněz. Z perspektivy patřičného omezení peněžního nárůstu má Zlatý standard daleko k „šílené” myšlence.

Historickým problémem amerického bankovnictví byly při bližším pohledu některé nepatřičné regulace, které oslabily americké banky a nikoliv Zlatý stnadard. Jiné země na Zlatém standardu jako Kanada, které se vyhnuly konkrétním restrikcím platícím ve Spojených státech se také vyhnuly nestabilitě.

Další údajné problémy, jako cenová deflace z důvodů, že produkce zboží roste rychleji než produkce zlata, se ukázaly jako problémy fiktivní.

Zlatý standard obsahuje náklady na vydolování zlata, které je uloženo v bankovních trezorech. Ale také papírový standard má svoje náklady, a to hlavně náklady na řešení problémů způsobených inflací. Náklady na Zlatý standard jsou vzhledem k jeho výhodám rozumné a Zlatý standard není šílenou myšlenkou.

*Lawrence H. White je profesorem ekonomických dějin na University of Missouri - St. Louis a spolupracovníkem Cato Institute. Je autorem knih Competition and Currency, Free Banking in Britain a The Theory of Monetary Institutions.

Pozn.:

• 1) Viz. Hugh Rockoff, „Some Evidence on the Real Price of Gold, Its Cost of Production, and Commodity Prices,” vA Retrospective on the Classical Gold Standard, 1821-1931, ed. Michael D. Bordo a Anna Jacobson Schwarz (Chicago: University of Chicago Press, 1983). Vekonomickém žargonu jsou to pohyby podél (relativně ploché) dlouhodobé nabídkové křivky, nikoliv posuny křivek.
• 2) Louis D. Johnston a Samuel H. Williamson, „The Annual Real and Nominal GDP for the United States, 1790-Present.” Economic History Services, říjen 2005, www.eh.net/hmit/gdp/.
• 3) Rockoff, str. 614.
• 4) Artur J. Rolnick a Warren E. Weber, „Money, Inflation, and Output under Fiat and Commodity Standards,” Journal of Political Ekonomy 105 (Prosinec 1997): 1308-1321
• 5) Ibid., str. 1317
• 6) Ibis., str. 1318
• 7) Megan McArdle, „There’s Gold in Them Thar Standards!” Asymmetrical Information blog, 4. září 2007 http://meganmcardle.theatlantic.com/archives/2007/09/theres_gold_in_them_thar_stand.php.
• Peter Bernholz, „The Importace of Reorganizing Money, Credit, and Nankiny When Decentralizing Economic Decisionmaking,” Ecconomic Reform in China, ed. James A. Dorn a Snah Xi (Chicago: University of Chicago Press, 1990), str. 104, cituje Michaela Parkina a Robina Bladea, „Central Bank Laws and Monetary Policy. A Preliminary Investigation,” The Australan Monetary Systém in the 1970s, ed. M. A. Porter (Melbourne: Monach University, 1978), str. 24-39.
• 9) Johnston and Williamson.
• 10) Výhody produktivní deflace viz.: George Selgin, Less Than Zero: The Case for Falling Price Level in a Growing Ekonomy (London: Institute of Economic Affairs, 1997).
• 11) Zákony v USA zpravidla bankám nařizovaly, aby kryly emitované bankovky státními dluhopisy, prostřednictvím záručního vkladu u státního finančního kontrolora. Banky tedy byly povinny držet velkou část aktiv ve vládních dluhopisech, což jim bránilo patřičně diversifikovat jejich portfolia. Z toho důvodu byly silně vystaveny politickým rizikům a nestabilitě, které vedly k značným výkyvům v tržních cenách dluhopisů. Lavinovité pády bank byly často primárně vyvolány náhlým a prudkým poklesem tržní hodnoty státních dluhopisů. Banky navíc nesměly zřizovat pobočky na území jiných amerických států a mnohdy nebylo přípustné ani zřizování poboček v rámci daného státu (tzv. „unit banking”). Tato restrikce bránila teritoriální diverzifikaci rizik; banky tak byly silně vystaveny regionálním výkyvům hospodářství. viz.: http://www.econjournalwatch.org/pdf/BrionesRockoffDoEconomistsAugust2005.pdf
• 12) www.usagold.com/glidedopinion/greenspangold.html.
• 13) Milton Friedman, „Commodity-Reserve Currency,” Journal of Political Ekonomy 59 (Červen 1951): 203-32; Milton Friedman, A program for Monetary Stability (New York:Fordham University Press, 1960).
• 14) Milton Friedman, „The Ressource Cost of Irredeemable Paper Money,” Journal of Political Ekonomy 94 (červen 1986):642-47.
• 15) Milton Friedman, Monetary Policy for the 1980s” v To Promote Prosperity: U.S. Domestic Policy in the Mid-1980s, ed. John H. Moore (Stanford, CA: Hoover Institution Press, 1984).
• 16) Finn Kydland a Edward C. Prescott, „Rules Rather than Discretion: The Inconsistency of Optimal Plans,” Journal of Political Ekonomy 85 (červen 1977): 473-92.
• 17) Tudíž není překvapením, že inflace po opuštění zlatého standardu vzrostla. Viz. Robert Barro a David B. Gordon, „A Positive Theory of Monetary Policy in a Natural Rate Model,” Journal of Political Economy 91 (srpen 1983): 589-610.
• 18) Viz. Georgie Seglin a Lawrence H. White, „Credible Currency: A Constitutional Perspective,” Constitutional Political Economy 16 (březen 2005): 71-83.
• 19) Richard H. Timberlake, „The Central Banking Role of Clearinghouse Associations,” Journal of Money, Credit, and Banking 16 (únor 1984): 1-15.

Datum: 20.10.2008 10:41 | Autor: admin

Dva komentáře to “White: Je zlatý standard stále zlatým standardem měnových systémů?”

1. chucharo Napsal(a):
   Říjen 21st, 2008 at 18.29

   Finiste, díky za další zajímavý překlad. Mám jeden dotaz k tvrzení z posledního odstavce - nejsem ekonom, takže se možná zeptám blbě. Autor částečně vyvrací námitku na proměnnou kupní sílu zlata, která je mi jasná - pokud bude výrazně kolísat cena zlata bude se těžko predikovat jakou hodnotu budou mít bankovky v peněžence zítra ráno. Ale v čem je problém s fixací na jiné měny? Copak je dnes pevný kurz Dolar /Euro/Libra etc. Taky se mění a to často dost podstatně, jinými slovy kde je to riziko navíc, které by přinesl zlatý standard?

2. Finist Napsal(a):
   Říjen 26th, 2008 at 17.21

   Omlouvám se za pozdní reakci - ale moc to tady nekontroluju a snahou je diskusi spíše přesunout do fóra.

   Pokusím se odhadnout na co se ptáte a nějak to rozvést.
   Takže - v dnešním světě je změna ceny zlata jen v malé míře ovlivněná kolísáním nabídky. Daleko větší vliv má kolísání poptávky, protože při každé vážnější krizi invetoři utíkají ke zlatu jakožto k “jisté hodnotě” a po uklidnění situace se naopak zase zlata zbavují. Pokud by na zlatém standardu byla větší část vyspělých zemí, tak by tohle evidentně odpadlo a cena zlata by byla daleko stabilnější.
   Pokud by to byla jen jediná malá země, tak by se těmhle spekulativním výkyvům v ceně zlata nezabránilo a pak by mohlo dojít právě k tomu, že by se mohla hodnota zlatých peněz někdy i dost prudce měnit - a to nejen vzhledem k zahraničním měnám, ale právě i vzhledem ke zboží prodávanému doma.